Děkujeme za všechna poděkování, která k nám prostřednictvím pošty, sociálních sítí, telefonicky či osobně doputovala. Vážíme se vašich slov díků, která jsou pro nás velkým potěšením ale zároveň i závazkem. 

Charitní ošetřovatelská služba

Před rokem se manžel (74) vrátil z nemocnice po měsíční těžké nemoci zcela ležící. Rozhodli jsme se starat se o něho doma. Obvodní lékařka nás seznámila s možnostmi domácí zdravotní péče a rehabilitace.  
3x týdně k nám začaly chodit „sestřičky“. Tedy zdravotní sestřičky z Charity Tišnov. Nejdříve cvičil manžel na lůžku, nezvedl ruce, nohy, nepohnul se bez pomoci. Sestřičky s ním procvičovaly všechny pohyby vleže, po několika měsících se postupně „procvičil“ k sezení, pohybu rukou, nohou a dnes se zásluhou rehabilitací s dopomocí přesune na vozík, ujde pár kroků, sám se nají. 
Pro nás velký zázrak. I zásluhou úžasné péče „sestřiček“ (tak se u nás jmenují). Vždy milé, s úsměvem a pozitivní energií. A přísné a důsledné. A to náš tatínek a manžel potřebuje. Na každou návštěvu a cvičení se moc těší a má velikou radost ze svých pokroků. My také. 
Děkujeme Charitě a všem zaměstnancům za péči, přístup a pomoc. Rehabilitace mají svůj řád, posloupnost, smysl. A v domácím prostředí se všechny blahodárné účinky spojí a znásobí. 

Vím, že za mnou každý den přijdou a pomohou mi

Pečovatelská služba

Jsem velmi ráda, že za mnou pečovatelky dojíždějí a pomáhají mi s péčí o maminku, nemám nikoho z rodiny, kdo by mi mohl pomoci a sama bych péči doma nezvládla. Nechci, aby maminka žila v nějakém domově a doufám, že vše zvládneme doma.

 Mám děti daleko a nemohou za mnou každý den dojíždět. S některými věcmi už si sama neporadím a potřebuji pomoc. Zpočátku jsem o pomoc nikoho cizího nestála, ale nyní jsem spokojená a vím, že za mnou každý den přijde pečovatelka, pomůže mi při vstávání a raním umývání, pomůže mi nachystat snídani a já už se pak „rozjedu“ a zbytek dne si doma zvládnu sama. Neumím si představit, že bych se musela odstěhovat někam jinam, když v tomhle domě žiju od narození.

Situace se mi zdála neřešitelná

Poradna PORTA

Byl jsem bez domova a příjmů.  Měl jsem sice přiznaný invalidní důchod, ale nemohl  mi být vyplácen, byl jsem bez dokladů. Občanský průkaz  si nemohu vyřídit, nemám ani rodný list. Duplikát rodného listu mi z matriky může být vydán jen oproti občanskému průkazu - ten ale nemám, to byla pro mě bezvýchodná situace. Zdála se mi neřešitelná a postup úřadů komplikovaný.  Pomohli mi v charitní občanské poradně, kde se spojili se sociálním odborem města a ten mi na základě svých pravomocí pomohli s vyřízením dokladů. Mám tak alespoň nějaký příjem na živobytí. Do Poradny docházím dál, hledáme ubytování a práci, abych mohl začít "normálně" žít.

Čendova cesta k samostatnosti

Chráněné bydlení Skryje

Čenda přišel do Chráněného bydlení ve věku 42 let. Před pobytem žil s maminkou v neutěšených podmínkách. Po smrti maminky se kolem Čendy začali shlukovat lidé, kteří neměli úplně čisté úmysly, proto mu zástupci obce kde bydlel pomohli domluvit místo v Chráněném bydlení ve Skryjích. Čenda se do Chráněného bydlení nestěhoval sám, s sebou vzal i svého pejska, který u nás na zahradě Chráněného bydlení dožil. Zpočátku svého pobytu byl Čenda v Chráněném bydlení nesvůj a působil poněkud zanedbaným dojmem. Nedokázal se rozhodovat, nevěděl co je mu příjemné, bál se nových věcí. Čenda se během šesti let, které v Chráněném bydlení strávil naučil o sebe pečovat. Začíná čím dál víc uvědomovat své potřeby, ví co chce, co nechce a toto se mu již daří i sdělovat. Osvojil si i určitou míru zodpovědnosti za sebe i za ostatní. Čenda miluje koně, dojíždí do nedaleké vesničky o koně pečovat i na nich jezdit. V Chráněném bydlení se naučil vařit, dokáže si sám uvařit jídlo, i když má stále potřebu se během přípravy ujišťovat o tom, že co dělá, dělá správně. Čendova cesta k osamostatnění je stále během na dlouho trať, ale pracovníci Chráněného bydlení jsou přesvědčení, že by Čenda mohl bydlet jednou sám v nějaké jiné sociální službě – například podporovaného bydlení.

I po úraze jsme to zvládli

Půjčovna zdravotnických pomůcek

„Manžel byl po těžkém pracovním úrazu upoután na lůžko. Několikaměsíční péče o něj byla pro mě i pro děti poměrně náročným obdobím. S potřebnými pomůckami a asistencí odborníků jsme ale vše zvládli v domácím prostředí. Rodina tak mohla zůstat pohromadě. Děkuji. “ 

„Děkujeme za zapůjčení invalidního vozíku, díky kterému babička nemusí veškerý čas trávit na lůžku, ale můžeme opět všichni společně obědvat, dívat se na televizi nebo absolvovat krátkou vycházku. Pro někoho jsou to samozřejmosti, pro nás je to každodenní radost.“ 

Doma až do konce

Domácí hospicová péče

„Přál bych si už zůstat doma a mít klid. Nechci tam a zpátky jezdit do nemocnice, kde strávím hodiny čekáním a zbytečným pobytem. Ve tvářích lékařů vidím, že jsou také bezradní. Prý mi již nemohou nic dalšího nabídnout. Raději bych ten čas, který ještě mám před sebou, strávil doma se svou rodinou. Je to přece můj život.“   

Vrátil jsem se do školy a obnovil vztah se svým otcem

Klub Čas

Když jsem potkal Janču na streetu, neměl jsem zrovna šťastné období, vztahy s matkou skřípaly a otce jsem více než 10 let neviděl, dluhy z nešťastně nabraných půjček mi začínaly přerůstat přes hlavu. Janina mi nabídla, ať zajdu na Klub. "Věci v klidu vyřešíme, potkáš se s vrstevníky a navíc máme příští týden přespávačku venku ." Byl to pro mě rozhodně lepší program než posedávat na lavičkách a tak jsem na to kývl. Teď chodím do Klubu pravidelně, díky pomoci pracovníků Klubu Čas jsem se zvládl dluhy, vrátil se do školy a obnovil po 13 letech vztah se svým otcem.

Příběhy Charitní záchranné sítě

Komu pomáháme v rámci Charitní záchranné sítě, kdo jsou vlastně naši klienti a jaké jsou jejich osoudy? Reálné příběhy z působení Charitní záchranné sítě v rámci Diecézní charity Brno jsou k nahlédnutí na stránkách služby.